Témata ®

O Lumixu a Lily

10. srpna 2011 v 15:45 | Dephoe
Onehdá, když byl svět světem, všem a hlavně dětem. V dobách kdy mládež snila jak by čas zastavila, myšlenka se zrodila. Jeden chytrý pán toho dne dal světu obraz, stvořil stroj jež zastavil čas. Lidé jásali, děti plakali, všichni ohromeni štěstím se zalykali. Nemělo to dlouhé trváni a lidé měli i přístroj vlastní, kterému vše co do cesty mu vpadlo, to se do objektivu vsáklo. Znenadání fotky se jim kupily, v alba si je vkládali. Tak to bylo mnoho let, nez digitálek spatřil svět. Rok za rokem utíkal, tak rychle jak by si málokdo přál, avšak pokroku fotek jedině prospíval. Však jinak by se Lumík nezrodil, kdyby svou historii neprožil.

PANASONÍK Lumíx DMC-TZ18 narozen v zemi Asijské, kompaktík co stvořen byl pro ruce lidské. A jak už to tak bývá se mnoha dětmi na baterky, putoval z Číny do České Republiky. Pár dní pár nocí putování, v krabici. I pár chvil smutku prožíval ve vitríně obchůdku v ulici. I z nenadání? Že prý dívka se po něm shání. Nedalo tomu dlouhé trvání ani, a už ležel v tašce mladé paní. A v ten den jež byl v život uveden, zapnut a vyzkoušen, v ten den byl jeho příběh započten.

Dny v noce se prolínaly, sny v činy se střídaly a nikdy nestalo se, že by ti dva netvořili svět v obraze. Lily jak se jmenovala ona slečna, měla touhu vše zachycovat. Ona věděla, že slova jsou věčná, ale díky foťáku mohla o to lépe vzpomínat. Lumík cítil se pln nadšení, kdykoli, kdekoli když byl aktivní. Nebylo chvíle kterou by společně netrávili, všude ona a on, ti dva jež měli v sobě touhy sklon. I nastala chvíle, kdy Lily toužila mít vyšší cíle, nejen pouha fantazie, ale reálný plán jež zachytí cokoli co kde žije. Toho času prázdninového, zabalila pár svých švestek, do rukou svého milého a vyrazila vstříc zachycení vzpomínek. Putovali krajinou, přes pole, řeky, hory a lány, bezhlavě fotily se žádnýmy plány. Nic nebylo předem dané, vše jen spontáně vytvářené. Tu a tam lumík zlobil, avšak jen nabít stačil. Vše plynulo poklidně, plno kras kolem nich, vítr vanul i ten déšť sprchnul, ale na rtech smích. I schyloval se konec prázdninových chvil, a tak Lily od bláta s Lumíkem jež se naposledy vybil, čekali na vlak, už jen tak. Od návratu do domova, vzpomínali zas a znova. Každy podvečer chodívali do města, však krás jest tam též spousta. A jak se ví, že kde je rušno, tam je nebezpečno. Lily byla obezřetná vskutku, fotila všímajíce si každého koutku. Tu zastavila u výlohy kde měli věcí stohy, Lumíka v ruce, o tom co si koupí přemýšlíce. Neváhala ani chvilku a v mžiku měla prázdnou ruku.
Náhle zvolala: "Zloděěěěj chyťte ho prosím".
Lumík ovanut větrem při běhu zloděje, kolem lidí jež nevědí co se děje. Tu jeden pán pochopil situaci a zastavil loupežníka na ulici. Dal mu pár ran na chrup, a pak odebral mu lup. Lily už ztrácela naději, vsak lidé pomoc ji nedají, jen hloupě koukají. Najednou blížil se k ní muž pln úsměvu, ale Lily nebylo do zpěvu. Stála tak nehybně, smutně a bezradně.
"Slečno, to je vaše"? Ozvalo se od blížícího se pána jež v rukou držel aparát.
"To né, to se mi musí jenom zdát" pomyslela si.
Pak zvedla zrak a odvětila "Ano to já okradena byla".
"Tu máš a nesmutni už" řekl muž jež se poté otočil a odešel.
"Děkujííííííííí" zaznělo řevem do dálky hláskem mladé slečínky.

Od té chvíle kdy se stalo co se stalo, vše jinak bylo. Lily dávala si pozor nad každý obzor. Malý digitálek z toho byl taky dosti v šoku, za nic na světě by neopustil svou majitelku. Ti dva od rána do večera měli pro sebe slabost, vsak pojila je vzájemná radost, o to více po zážitku z ulice. Vše co fotili do notebooku vkládali, složky se jim hromadili, zážitky jen kupily. Ačkoli Lumík byl trochu smutný, vsak v paměti jeho se pořád něco mění, nic na pořád tam není. Přec byl ale rád, že používán je pořád. Jednou Lily napadlo, že fotit nebe by se taky mohlo. A tak večera jednoho lehla do parku malého, krásného a rostlinstva plného. Lumík nabit vstříc novým zážitkům, připraven ku temným snímkům. Ku obloze spolu vzhlíželi a fotili.
"Hvězda padá, přej si něco Lumíku" řekla foťáku.
Moc času na to neměl, ve vteřině ovšem věděl, že navštívit svou rodnou zem by chtěl. Dny jež poté následovaly, jistým stereotypem byly. Lumík fotil a fotil a fotil, prstík Lily se potil. Tu náhle jednou od maminky během malé chvilky, naskytli se dvě nabídky. Že chtěla by s dcerou jet na výlet, někam za hranice, poznat svět, jet ku Číně či Americe. Tu podzim se blížil a rozhodnutí jež padlo značně Lumíka zaskočilo.
"Mami já chci jet do Číny" s jistotou vykřikla Lily mamince, a že Velkou čínskou zeď vidět chce.
Lumík samým štěstím vybil se, však sen jež měl, splnil se.

Každý stroj,
má též svou duši.
Svůj životní postoj,
a to málokdo tuší.

Cesta na Východ země, byla dlouhá, ale klidná víceméně,. Tu a tam se Lumík znavil, když při letu pořád fotil. Vsak fotky shůry ještě neměl, ani mraky v kterých letěl. Při přistání plno nadšení, ze země jež znamenalo snů splnění. Maminka a Lily slov neměly, ze všeho kudy putovaly. Problém ovšem náhle byl, že se Digitálek rozbil. Naštěstí tomu bylo ke konci výletu. Poté po návratu, byl ku místu kde byl nakoupen odnesen. Trvalo týden než byl opraven a ku životu opět připraven.
"Pouhá srdce zástava, u které nebyla problémem oprava" Bylo psáno na papíře od pana opraváře.

Při návratu k Lily, oba na vše vzpomínali. Krásné chvíle, splněné sny a cíle, fotek na tisíce prohlíželi dlouhé noce. Lumík kterému splnilo se přání ku jeho neočekávání, vskutku děkoval každým snímkem všem, že mohl navštívit jeho zem. Ačkoli se mu rodný kraj moc líbil, si poté co se rozbil, v duchu slíbil, že by nikdy Lily neopustil. A jak se stalo, že srdce jeho bylo oživeno, toho velmi potěšilo a nikdy nezaváhal o slibu jež si dal. A tak svět točil se dál, Lumík se s Lily jen a jen smál a užíval. Spolu kráčeli světa krajem, snímali vše co pro ně bylo rájem. A od těch dob až doposud, tvoříce si svuj osud, žili ti dva v opojení, všeho jež se při focení v krásu mění.

Budoucností je minulost v přítomnosti.

29. května 2011 v 16:20 | Dephoe
Předem se omlouvám za přílišné opakování určitých tří slov, které nebylo možno nahradit z důvodů vyšší přehlednosti v mé myšlence, kterou jsem chtěl rozvíjet netradičně. Sic to mnohé asi dovede ku zmatenosti.

Jak už to bývá, tak všem minulým událostem předcházela budoucnost. Cokoli co prozivame zapricinenim minulosti a následné realizace budoucnosti je přítomnost která má ale jen funkci pomyslného voru přez řeku. Budoucnost nejenze ovlivnuje přítomnost a potencionálí přístup k ní, ona ovlivňuje i samotnou minulost. Budoucností je minulost v přítomnosti.
Přítomnost vytváří minulost, a ta zas tvoří budoucnost.
Lidé především čerpají z minulosti, jež jim dává moznost ohlednuti ku nezdarilim smerum vpřed a ponaucenim se z nich. Avsak nic defakto nejde kupredu, nybrž prítomnost je jako brána mezi svety minulosti a budoucnosti. Je to "bod mrazu" na kterem stojime porad, ackoli zijeme v iluzy pohybu.
Když se nořím takto složitě hlouběji a hlouběji, začíná býti zřetelnější jedno dno. Jeden svět co ladíme ku obrazu svému zjednodušením v jeho chápání, jelikož je nepředstavitelně složitý. V neposlední řadě je toto fázování časů pro člověka přehlednější ku lepší funkčnosti života a orientaci. Ale vše má svůj cyklus, který se opakuje, má svůj řád a rovnováhu.

Otázky na Vás:
1.
Soucasne s námi ted existuje na vzdálené planete také "inteligentní" druh. Avsak nez-li bychom k němu v budoucnu doleteli, tak by jejich "civilizace" byla už dávno vyhynulá. Cili je tedy pritomnost minulostí bez budoucnosti zároveň?

2.
Je život jeden velký kruh, v němž chodíme pořád dokola s pocitem že jdem vpřed ? Už ošlapané místa procházíme znovu a znovu, aniž si to uvědomujeme? Zanecháváme na každém kroku jistou energii, kterou v kruhu na tom samém místě opět potkáme?

3.
Existuje budoucnost?

A tak jsem ZDE !

20. května 2011 v 11:26 | Dephoe


Již nějakou chvíli jsem blogerem, nějaké dva týdny teprve funguji. Hlavní důvod proč jsem se tu zjevil byl, že jedině ZDE mohu pořádně presentovat své vnitřní já mnoha způsoby jež zaobalme do obálky s názvem "Kreativita". Jsem rád aktivní v činnosti kreativní, vytváří to ve mě neskonalý pocit štěstí a vniřního ukojení, lépe řečeno "Poselství z mého nitra".

Asi ani "pro mne osobně" není lepší místo ku virtuálnímu bytí. Proplétajíce se skrze všemožné servery "sociální nekdy spíše asociální, zdegenerované a omamné" hledal jsem světlo. Ano všude i zde jsou lidé, kteří maji v hlavě s prominutím nasráno či tady s tím jednoduše neumějí zacházet, avsak ti mě nezajímají, nedojímají a ani je nevyhledávám. Mířím směrem ku klidu duše, ku lidem jež mají podobné sny, fantazie či dokonce totožné poslání, i kdyz to zní už trochu prehnaně, avšak nikdy neztrácím hlavu, precijen kde je lepší místo pro sladkou naivitu a její splnění než-li ZDE!!?

Nejenže se mohu rozplývat nad tvorbou jiných a býti s nimi v kontaktu, předávat si názory, zkušenosti a racionální kritiku, jde i oto, že tady prostě takový lidé jsou, které potřebuji ku rovnováze mého žití.
Nehledě na fakt ten, že mě jiné servery spíše škodili než aby mi něco dávali a vedli mne ku sebevyvíjení. Cili díky Blogu.cz jsem i aktivnější v mé tvorbě (no nebojím se říci) v mé multitvorbě (shrnuto do jednoho dne, hodina kresleni, hodina foceni, hodina veršování, hodina ve photoshopu atd...a takto nám to vychází na krásné 4 hodiny nesmyslně prosezené jinými napr. na Facebooku). Zdá se mi až moc krásné, jak mne zde ovlivnilo registrování pouhé, sic říká se že " Vše co se zdá až moc krásné většinou nebývá pravda", ale co kdyz je tu to mé místo pravé? Místo vedoucí mě směrem správným.

Mám potřebu vše své zdělit pomyslnému světu a podělit se s ním o duši, avšak ne za cenu slávy, která v mém případě stejně nehrozí a co víc? Sláva mě spíše znechucuje, nu což....

Mnoho slavných má svou čest,
slávu určuje masa.
Mnoho z nich nás špatně umí vést,
není divu, že se ztrácí pravá krása.

Hollywood, Bolywood filmohnůj,
věru mengelové lidských duší,
ordinují světu obraz svůj,
a on to přijímá aniž to tuší.

Vím, že vše je relativní,
a sláva pojímivá děvka,
tak jako zdělení,
jež každý přímá dle svého oka.

Osobní životní směr jež mám, je jen jistý nižší level slávy, a to jistá dávka úcty vůči mému zdělění. A pokud bude jen skromný počet lidí jež ve mě neboli v mé tvorbě něco krásného uvidí, budu o to více cítit se "Slavným".

"Inu omlouvám se čtenáři, za jisté obočení v toku myšlenek přvléklé za písmenka jež zde ze sebe vydávám"

Zpět k jádru kudla.
Chvíle strávené na Facebooku, Líbimseti, Xchatu, Lide apod. mě nikdy nic nedali "ac díky fungování jsem si mohl alespon udelat na ně obrázek a nejaky z nich vám na svém blogu casem i zdělím skrze článek". Hledám zprízněné duše které tu už začínám pociťovat, a to zažívám poprvé za takovou chvíli. Ano tu a tam vstříc putování narazil jsem na náznaky cíle mého putování, avsak porad to byla pro mne špatná ulička jež měla pásku přez oči.
Přetvářka, faleš, dokonalý lidé pro oči své, netolerance, nenávist ci vášeň, degenerace, je toho mnoho čehož si lze povšimnout jak kde co funguje, ale jisté je, že na internetu je více zla než se zdá, vice lasky nez být má, vse je takove otevrene, nikdo nebere si servítky, však je známo že "co je psáno to je dáno" a že se lépe píše nežli mluví, že!? Plno řeči nesmyslů, mnoho písmenek, průjem názorů a pocitů, bezhlavé vyjadřování a koho to zajímá?. Vědět více než-li je třeba? Ne děkuji! Jen v případě, když nejedná se o denní chleba. Vše co je jen pouhá limonáda "strohá věda, že vrátí se do oběda" leju za záda, protože ja chci nektar pít, v niterní cit se vžít, v kráse příspěvku se topit.



Chlapec tisíce nápadů, myšlenek, pocitů a problémů děkuje za pozornost.

"MÉ" město

15. května 2011 v 13:28 | Dephoe
Pro mne osobně pojem "Moje město" je dosti složitý.
Narodil jsem se jistého dne a roku v Hradci Králové ve Městě jež je věnné, vskutku rozkvétající se kraj ve všech sférách, čímž se nechlubí město každé, sic ano všude je jistý pokrok a rozkvět, avšak zde mluvím o rychlosti a množstvím za určitý čas, defakto za posledních deset let. Hradec (nejen že kvete a obnovujou se její původní krásy) je městem poklidným až mrtvým. Spíše řekl bych že je to v jistem smyslu takova větší vesnice, lidé jsou tu a tam a tam a tam zas nejsou, avsak porad jich je jisty pocet a ten pocet je v takovem pomyslnem vakuovém obalu jež vsechny pojí v jeden celek, z cehoz plyne, že se tam zná každy s každým, ale tim nemyslim že si vsichni spolu povidaji, jde oto ze se znaji, ze se denodene potkávají apod. Ruzne skupiny a party lidi maji ruzne pocty clenu, kazdy z clenu zas zna nekoho i z jinych skupin a tak se to tak toci, ze kdyz se neco semele tam a tam, tak tady a tady se to rozkrikne a uz se to vsecko vsude šušká a šepotá až hlava se cloveka z toho zamotá, že neví kudy kam a vsechno je to i takova ticha pošta že z lásky vzejde nevěra. Nu což otom už dost. Mé město by mělo mít vskutku umírněnější charakter.
Znenadání však nastala chvíle že zvedl plachty a "odplul po Labi ku Vltavě" a pomyslně zakotvil v Praze.
Novy svet, nove moznosti a novy obzor, hlavní duvody meho poznání a potencionálního Města Mého.
Jenže, člověk od někud pochází a něco ho na minulosti jeho bytí porad drží, resp slo o přírodu, no, v Praze ne že by se nesnažili o zeleň, je tu vskutku moc príma míst kde je mozno uzivati jí, jenže už je to proste Město a nejen to je to Matka měst (což je dle mne i trochu paradoxní, nybrž jako každá správná Mamka, by měla oplývat vším dosytosti a býti příkladem predevším pozitivním. Není nakonec Praha otcem všech měst?). Je nadmíru jasne, ze lidé smíšlejí smerem ku peněnězům ( ostatne to cele lidstvo ) cili to potom pak tak vypada, víme!? Tak tedy po stránce přírodní u mne bod dolů. Když už jsme u těch bodů negativ, tak je na místě i podotknout, že pro mne tu je až moc lidí. Všude samá hlava, všudě samá nálada a všeljaké vrstvy lidi jež jsou bud moc hrdí či chudí. Sic to bych nepovazoval za tak zasadni problem, jelikoz to je defakto prirozená rovnováha, avšak ten shon, ten pocit jako by cloveku zde utikal cas mnohem rychleji, vsude samy stres, spěch, úspěch, trízeň až z tohoto hlava se točí neutrálnímu návštevníku.
Mou naprostou prizen si ovsem "Mamka" (rikejme tak Praze) získala svou nekonečnou a pestrou kulturou. Kam se clovek hne vsude nejake umění, at jde o nelegani tvorbu na zdech čili ( zaobalme to neeticky vuci umelcum z teto branže) Street Art ci Pouliční hudebníky jež mají kvality nebo i rádoby umělce kteří jsou talenovaní v klekání a žebrání. Či tu máme další jako Divadla, Výstavní síně, Muzea, Kluby a mnoho dalších.
Čím více si myslíme, že to město je velké a čím více ho poznáváme zjišťujeme jak je vlastně malé, vše jest tak na sobě nahňané připadá mi. Nehledě na to, když člověk potřebuje tam a tam, tak tokem času zjištuje, jak tu je užasně vytvořená infrastruktura dopravy, to co pouhy navstevnik ujede za pul hodiny, já jako student ( student jakožto člověk jež se učí a jde vstric poznání urč. záležitosti) "Mamky" zdolám třeba za deset minut, jde pouze a jen o to, zjistit si cim kam a kde na co kam prestoupit, nic v tom neni ac zda se to slozite je to i velice prospěšné. Což splnuje město "Mé".
V posledni charakteristice "Matky" bych rad dodal, ze zde nemam mnoho známých a ani je tolika nevyhledávám, bary a diskoteky též moc ne, cili tu zžívám s poskromnou hromádkou lidí ( nekdy ani to ne ) predevsim se venuji rozvoji sama sebe. Z toho plyne, že tedy pro mne "Mamka" neni poskvrnena pojmem "Slepičinec" a tímto mne tedy neodpuzuje. I to je dle mne spravný přístup z mé strany, nýbrž kolikráte by vše mělo plynout pomalu, ale jistě.

-------------
Jsem Chlapec jež ma mnoho zájmů a zálib, jako napr. kresba, malba, psaní, modelování, fotografování, tancování atd. atd. cili natolik kreativní aby mne "Mamka" v tomto ohledu okouzlila a byla mi schopna doprat jistý kus "Mého města". Tu a tam Výstavy, koncerty, besedy atd. a divadlo, kde mam i tu cest pobyvat casto a zživat se v herecké výkony kvalitných protagonistů jistých divadelních her, velice me to bavi a jsem si jist, ze by mne asi tolik nenaplňovalo býti tím hercem, cítím se naprosto spokojen se statusem: Divák.

Noční Praha je pro mne jedna s dalších krás tohoto města a miluji sezeni na mem oblibenem mistecku, ale.... postrádám, a to opravdu velice postrádám vzhlížení ku hvězdám jež se mi zde nedopřává, jelikož ozáření je moc silné na opravdovy požitek, jež mi treba onen Hradec Králové dopřával mnohem více.

Je více než-li jasné, že pokud si toto bude nekdo cist, tak vnořen do řádku bude více a více pochybovat o mé "skromnosti". Dle mne je dostimožné, že MOJE MĚSTO nikdy nezažiji, ale stejně tak dobře je možné že se dožiji, jde jeno jiste kompromisy , ktere jsou vzdy potreba učinit mnohdy a které jsou ku prospěchu spokojenosti.
Každý čtenaá jiste logicky vydedukoval, že jsem to "MÉ" město ještě nenašel, no jeste aby jo, to bych byl tedy dobry strelec, že? Kdbych hned po druhé trefil cíl. Samozřejmě, že mám ješte mnoho let pre sebou ( v což více než věřím a přeji si) a tedy i dost času ku nalezení a zakořenění se ve vysněný cíl nebo alespon ve uspokojivý výsledek snažení.

Má budoucí plavba však bude již brzy uskutečněna vstříc vodám jiným, ale jakým? To Vám těd těžko říci. Ale jisto jistě vám to zde sdělím až nastane realizace vstříc poznáním jiným. Sdělím rád i v pripadě i kdyby nebylo to mozné nikterak vsát do případného v budoucnu aktuelního témata.

Děkuji za pozornost Dephoe.

p.s.: Případné gramatické a jiné nedostatky či nadbytky mi prosím omluvte. Nikdo není dokonalý =oD

Kotě v botě všem.
 
 

Reklama